ubytování a restaurace Liberec

Osečná (náměstí, červeně značená turistická cesta) – Pramen Ploučnice 1,5 km – nad sedlem Na Výpřeži 7,5 km (část neznačená) – vrchol Ještědu 9 km.

    Cesta spojující dvě nejvíce mystická místa Ještědí – pramen řeky Ploučnice a vrchol Ještědu, pohanskou vodní svatyni v olších s vířícím pískem a ještědské skály ošlehané větry. Cesta, která prochází téměř magickým lesem Holá, v němž podle podještědských pověstí odjakživa strašilo, míjí pomníčky jelenů zastřelených rohanskými lovci. Až na poslední velmi strmý úsek od kříže hraběnky Winkelbauerové na Ještěd je to nenáročná trasa, která ale není vhodná pro cykloturisty.

   Do Osečné se lze vcelku bezproblémově dopravit autobusem z Liberce. Její střed působí velmi příjemným dojmem "městečka na dlani", krásné je zdejší náměstí s kostelem sv. Víta ze 16. století, morový sloup i staré měšťanské domy.

Náměstíčko v Osečné

   Z náměstí se vydáme po červené značce a během krátké chvíle přijdeme na rozlehlou louku, na jejímž okraji stojí velmi známý Jenišovický mlýn; starobylá budova připomínaná již v 16. století (ačkoliv to na první pohled není patrné, je mlýn stejně starý jako kostel v Osečné; jeho historie je krátce popsána ve speciální části – obec Janův Důl). Skoro se ani nechce věřit, že mlýn mohla pohánět voda z pramene vzdáleného jen 200 metrů. Je to ovšem pravda, prameny řeky Ploučnice jsou tak silné, že na nich byl postaven velký Jenišovický rybník, který zadržoval vodu, přepouštěnou poté mlýnským náhonem.Řeka Ploučnice patří k významným vodním tokům severních Čech; poprvé je uváděna roku 1226 ještě jako Pulsnice (lze srovnat s německou říčkou Pulsnitz v Horní Lužici), od roku 1375 je již označována jako Plužnice, název se později ustálil na Ploučnice a německy bývala označována jako Polzen. Vlastní pramen Ploučnice je sice na severozápadním svahu Ještědu, ale potůček, který z něj teče, je tak nepatrný, že za  hlavní prameny jsou odjakživa považovány právě ty, které víří bílý písek na dně rybníčku nedaleko Janova Dolu. K soutoku s Labem odsud zbývá Ploučnici ještě 74 kilometrů. O prameni Ploučnice jsou dochovány četné pověsti o bludičkách, vodnících a dalších nadpřirozených jevech (viz obecná část, kapitola O vodách v Ještědí).

Jenišovický mlýn

   Značená cesta pokračuje od rybníčku loukou k zástavbě vsi Janův Důl, kterou prochází, a před posledními domy odbočuje vlevo k rozsáhlému lesu Holá (někdy označovanému také jako les v Holé, název pochází s největší pravděpodobností z dob, kdy byly porosty těženy a na mnoha místech vznikaly paseky). Smíšené lesy s velkým počtem modřínů a borovic se táhnou od Janova Dolu až k silnici Hoření Paseky–sedlo Na Výpřeži, kde se náhle mění na vysokohorský smrkový les. Ten je s přibývající výškou směrem k Ještědu neúprosně nižší a řidší. Les Holá je ze všech stran obklopen vesnicemi a snad také proto býval často navštěvován pašeráky, pytláky a babkami, které tu tajně sbíraly klestí a hrabaly lesní trávu pro domácí zvířata. Nacházejí se zde pomníčky hajného Plachta a hajného Friedricha, zabitých podještědskými pytláky (viz Kříže lesníků Plachta a  Friedricha), oba stojí mimo značenou cestu a nejlépe je nalezneme podle mapy Ještědský hřbet 1:25 000 z roku 1997.

Pohanská nálada u pramene Ploučnice

   Cesta vede příjemným lesem až na křižovatku šesti cest, vlevo jistě nepřehlédneme mohutný dřevěný Pruský kříž se zlacenou postavou Krista.Za prusko–rakouské války, roku 1866, bylo asi kilometr odtud ležení pruského vojska. Ještě dnes se tomu místu říká Prajzské mejto. V noci zde náhle zemřel mladý rytmistr a hned ráno byl na křižovatce pod březovým křížem pochován. Zanedlouho poté vojsko k veliké radosti místních obyvatel odtáhlo. Hrob po letech zarostl vřesem a také kříž zetlel. Později na tomto místě lidé vztyčili nový, jako poděkování za šťastné přežití války. Tento kříž se také stal příčinou strachu mnoha poutníků, zvláště za velmi větrných nocí se od něj ozývaly divné zvuky a skřípění, které vydávala uvolněná plechová stříška. Obyvatelé okolních osad se přesto na popud kněze rozhodli nahradit starý kříž novým, a navíc nechat křižovatku posvětit, aby ji tak navždy zbavili všech strašidel. Stalo se tak roku 1905. Cesta u kříže nejvíce vpravo vede (cca 200 metrů) k jednomu z nejstarších lidských obydlí v Ještědí – mohutnému pískovcovému převisu Jeřmanská skála, přechodnému úkrytu lidu doby bronzové, v němž ještě v 19. století spávali kočovní cikáni.

Detail Pruského kříže

   Z křižovatky během krátké cesty přejdeme Kyselinčí kopec (571 m), jehož neobvyklé jméno připomíná starý podještědský název brusinek (kyselinky). Mineme nový seník vpravo a překračujeme hlavní silnici. Za ní stoupá značená cesta půl kilometru absolutně rovně; asi po tři sta metrech stojí na křižovatce vysoký dřevěný kříž hraběnky Winkelbauerové z roku 1935. Edina Winkelbauerová byla jedna z dcer Franze hraběte Clam–Gallase a majitelka části lesa v ještědských revírech. Cesta začíná velmi prudce stoupat. Ještě v hustém smrkovém lese se nalevo objeví zajímavá památka na ještědské lovce – trojboký pomníček bez desky, označovaný jako "lovecké štěstí". Říká se, že právě zde roku 1882 zastřelil "svého" jelena rakouský korunní princ Rudolf. Toho roku zde onen šlechtic skutečně byl, dokonce 14. července vystoupil na vrchol Ještědu, kde společně s princeznou Stephanií obdivovali nádherný výhled. Severně od tohoto místa se v hustých porostech nacházejí ještě další podobné pomníčky.

   Míjíme vrchol Červeného kamene (841 m) s mohutnými křemencovými skalami, zbarvenými místy příměsí železa do růžova až červena, a stoupáme po poměrně široké cestě ke křižovatce Nad Výpřeží. Asi půl kilometru pod ní je v mladém lese Mohyla letců, památka obětem leteckého neštěstí z 20. srpna 1948, kdy zde při letu z Prahy na liberecké letiště ztratilo v mlze orientaci dvoumotorové letadlo Siebel a skončilo zde, na skalnatém úbočí Ještědu. Dva cestující, shodou okolností konstruktéři letadel, i tři členové posádky zahynuli. Okolo památky jsou dodnes roztroušeny trosky letadla.

Mohyla letců

   Na vrchol Ještědu, který včetně rozsáhlého kamenného moře celou cestu od Červeného kamene pozorujeme z velmi neobvyklé strany, je to již jen necelý kilometr. Z vyhlídkové plošiny u hotelu se můžeme za naším putováním ohlédnout; v nižších polohách je krásně patrný kostel v Osečné, Janův Důl, rozsáhlý les Holá a Červený kámen.

   Kříže lesníků Plachta a Friedricha
   Friedrichův kříž je přepečlivé kamenické dílko, je vytesán z porfyru a v místě křížení břeven je ozdobný německý nápis, který hlásá, že zde 12. března 1882 zahynul člověk. Co je však neobvyklé – jeho jméno se neuvádí! Snad právě proto vzniklo později mnoho dohadů o příčině Friedrichovy smrti, která je ostatně dodnes nejasná. Vypráví se  že toho dne zde zahynul 49letý rohanský panský lesník Vinzenz Friedrich; horalé dokonce tvrdívali, že jej tu zabili pytláci útrpným způsobem – pověsili jej hlavou do mraveniště. Jeho náhrobek se jako jediný dochoval na starém světelském hřbitově u kostela.

   Podobný, ale podstatně podrobnější je příběh lesního Plachta, jehož kříž stojí na druzcovské straně lesa Holá. Josef Placht se narodil roku 1851 ve staré lesnické rodině v Kummer (dnes Hradčany) na Mimoňsku; vstoupil do služeb knížete Rohana a brzy se z něj v duchu rodinných tradic stal také svědomitý, nadaný a ambiciózní lesník, který žil v hájovně v Hořeních Pasekách. Známým se stal díky svým pěstebním pokusům, na vrcholu Ještědu dokonce spolu s L. Swecenym vysadil dodnes dochované porosty kleče. Dne 15. dubna 1893 si společně s pány Benešem a Mužákem vyšel na příslech tetřeva, který tou dobou tokal v lese Holá. Bylo časné ráno, pět hodin, nevlídné počasí. Cestou se rozdělili a Plachta již živého nikdo nespatřil. Mužák i Beneš zaslechli odkudsi z druzcovských polí dva výstřely, ale vzápětí si uvědomili, že to asi Placht střílí na tetřeva. Protože oni sami nic neulovili, vrátili se zpět do pasecké hájovny, kde na revírníka čekali. Když se však Placht dlouho nevracel, rozhodli se vrátit do lesů, neboť předpokládali, že se mu přihodilo něco špatného. Po dlouhém hledání našli jeho mrtvolu. Lesník zřejmě přistihl pytláky, a proto jimi byl zavražděn a následně okraden. Po mrtvém zůstala vdova a pět dětí. I přes letité pátrání nebyl vrah nikdy odhalen. Liberecké noviny o celém případu několikrát podrobně psaly, ale ani to nepomohlo k dopadení pachatele. Až roku 1909 se v hostinci v liberecké osadě Františkov, kam chodilo mnoho ještědských horalů za  občerstvením po přechodu hřebene, sešla různorodá společnost. Jistý Florián Bulíř při vzniklé hádce prozradil, že Plachta střelil jeho bratr a známý pytlák Vilém Bulíř z Hodek, lidově zvaný Horský Vilík (Berg–Wilhelm). Ten byl zakrátko zatčen libereckou policií. Ale ani dlouhé vyšetřování u soudu v Českém Dubu nebralo žádného konce. Bratr Florián, který obvinění nejdříve vyřkl, jej později odvolal, a proto byl Horský Vilík nakonec zproštěn viny. Vypráví se však, že ve čtyřicátých letech doznala pytlákova sestra na úmrtním loži, že po výstřelu ukryla bratrovu pušku. Vrah tak byl odhalen, ale nebyl již potrestán. Žil ještě krátce s pomatenými smysly.