ubytování a restaurace Liberec

   Ukázka z knihy Marka Řeháčka Ještěd a Podještědí

Tento "Turistický průvodce po horách a okolí" byl vydán v roce 2004 firmou Kalendář liberecka. Ukázku zde uvádíme se souhlasem vydavatele.

   "Ještěd jako drak se zvedá, deklamovaly děti obecné školy před čtyřiceti lety v nadšené básni na vlastenecké hory, a nikoliv neprávem," tak začíná své vyprávění o Ještědu v knize Obrazy horské zimní krásy milovník hor, sněhu a lyžování – bělovousý Aleš Lyžec – a pokračuje: "Ještěd jakožto belvedere je z nejslavnějších, jakožto bellavista jeví se z blízka i z dálky krajinným skvostem Čech."

   Ještěd patří mezi nejvýraznější a také nejznámější hory celých Čech. Viditelný je prakticky ze všech vyhlídkových míst na sever od Prahy. Samotný hřeben býval odjakživa hraničním pohořím, nikoliv ovšem z pohledu zemské hranice, ale hranice šlechtických majetků: ještě na počátku 20. století vedla přímo přes něj nejen hranice rohanského a clam-gallasovského panství, ale i tzv. jazyková hranice mezi tradičně českým etnikem v Podještědí a obyvatelstvem Liberecka, které bylo vesměs německé. Na vrcholu hory byl roku 1838 postaven na památku návštěvy Adély Rohanové dodnes dochovaný obelisk – Rohanský kámen (nápis Rohanstein je v dolní části dodnes zřetelný) – který zároveň sloužil jako hraniční kámen.

Rohanův kámen

   Vrchol Ještědu byl dlouhou dobu pustý a holý, dle tradice na něm odnepaměti stával dřevěný kříž, který byl teprve roku 1737 nahrazen kamenným. Hora je od 19. století velice oblíbeným cílem vycházek libereckých turistů – první horské občerstvení na Ještědu provozovali již v roce 1844 manželé Haslerovi z Horního Hanychova. Lesník Hebelt postavil roku 1847 u vrcholových skal boudu s občerstvením, chata byla ovšem v zimě téhož roku zničena. Manželé Haslerovi proto postavili roku 1850 novou chatku a a prodávali v ní skromné občerstvení. Roku 1868 zde na vrcholu postavili za přispění řady libereckých občanů bytelnou, tzv. Rohanovu chatu, které se také někdy říkalo Starý ještědský dům. Na konci 19. století již byl vrchol Ještědu díky své mohutnosti a snadné dostupnosti v samém centru zájmu všech turistů zblízka i zdaleka. Jako symbolickou horu si jej vybrali také turisté a milovníci zdejší krajiny, sdružení později v horském spolku. V prvních letech 20. století byla na Ještědu dokonce provozována kuriózní soutěž \"stovkařů\"\", která spočívala v co nejčastějším vystupování na vrchol.

Stavba nového hotelu na Ještědu

   Z Ještědu je vynikající kruhový rozhled. Za ideálního počasí lze spatřit 144 km vzdálenou Žákovu horu na Českomoravské vysočině či 149 km vzdálený Klínovec v Krušných horách, ale i Žižkovskou věž v Praze, Říp, Milešovku, stolové hory v Česko-saském Švýcarsku, Lužické i Žitavské hory, velkou část Horní Lužice (SRN), západní část Dolního Slezska (Polsko), včetně hraničního města Zhořelec (Görlitz) s výrazným vrcholem Landeskrone, nejvyšší vrcholy Jizerských hor, Krkonoše, Český ráj i velkou část východních Čech. Nejzajímavější výhled z Ještědu je prý ve dnech podzimní a jarní rovnodennosti (23. září a 21. března), kdy slunce vychází v šest hodin ráno přímo za nejvyšší horou České republiky Sněžkou, která ve vycházejícím slunci působí jako černý trojúhelník s rudozlatým okrajem.

Liberec z Ještědu

   Od roku 1876 stála na Ještědu první rozhledna, další rozhledny byly stavěny po jejím zániku. Od konce 19. století však všichni členové populárního horského spolku snili o nové a velké ještědské chatě, která byla nakonec postavena dle projektu libereckého stavitele Schäfera. Základní kámen k jednoduché, napůl dřevěné budově s 28 metrů vysokou kamennou věží coby rozhlednou byl nakonec položen v červnu 1906 a půl roku nato se \"Nový ještědský dům\" slavnostně otevíral. Stavba byla pokládána za jednu z nejmodernějších horských chat své doby v tehdejší rakousko-uherské monarchii. Nesmírně oblíbený Ještědský dům přežil bez velké úhony obě světové války, roku 1963 však vinou neopatrného rozmrazování potrubí vyhořel.

   Horské hotely ovšem měly dotvářet vzhled Ještědu i do budoucna – tři roky po požáru se začal podle projektu libereckého architekta Karla Hubáčka budovat nový horský hotel. Vzhledem k tomu, že z Ještědu bylo již roku 1953 zahájeno televizní vysílání, měl být součástí stavby také silný televizní vysílač, což do jisté míry také předurčovalo tvar nového objektu. Již v době svého vzniku šlo o unikátní projekt, statiku náročné budovy ve tvaru rotačního hyperboloidu, který jako by protahoval horu do špičky, propočítal Zdeněk Patrman, stylově jednotné interiéry navrhoval Otakar Binar. Samotná realizace stavby byla též do jisté míry experimentální, konstrukce se v jejím průběhu několikrát upravovala tak, aby co nejlépe vyhovovala extrémním klimatickým a větrným podmínkám. Architektonické zpracování objektu bylo roku 1969 oceněno prestižní Perretovou cenou; kvůli tehdejším politickým poměrům však jejímu autorovi nebylo dovoleno si ocenění v Buenos Aires převzít. Roku 2000 získal horský hotel a vysílač Ještěd titul nejlepší české stavby 20. století.

   V dávných časech vedla na vrchol Ještědu pouze lesní pěšina, později se tradiční výstupovou stezkou z Hanychova stala Hoffmannova cesta (zhruba v trase dnešní modře značené cesty). Stavba nové ještědské chaty si na počátku 20. století vyžádala vybudování silnice ze sedla Na Výpřeži. Její trasa byla vytyčena clam- -gallasovským hlavním lesním adjunktem Grossem již roku 1904, později byla ještě několikrát kvůli velkému stoupání měněna. Samotná stavba ještědské silnice byla zahájena v létě 1907 a po roce dokončena. V horních partiích hory byla silnice přestavěna na konci 60. let 20. století v souvislosti s budováním nového hotelu a vysílače. Od roku 1933 mají turisté možnost se na vrchol Ještědu dopravit také lanovou dráhou.

   V současné době je horský hotel na Ještědu bezpochyby nejznámějším symbolem Liberecka, jeho silueta je tradičně používána jako součást loga mnoha zdejších firem a roku 2001 se objevila dokonce i ve znaku Libereckého kraje. Město Liberec spolu s Libereckým krajem usiluje o zařazení této technické památky do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, v němž je momentálně již 12 staveb z celé České republiky.

   Stavby a památky na Ještědu

   Vrchol Ještědu nebyl vždy vydlážděnou plošinou vedle pozoruhodného horského hotelu, stromy zde sice v důsledku klimatických podmínek nerostly nikdy, ale vrchol pokrývaly koberce lišejníku, mechu a vysokohorských bylin. Takto holý vrcholek od nepaměti lákal lidi k výstupům. Nejprve sem s námahou po špatných stezkách stoupaly pouze romantické duše, později návštěv na pustém vrcholku s osamělým křížem přibývalo. Roku 1844 se na Ještěd vypravil oddíl vojska, který dole v Liberci potlačoval dělnickou vzpouru. Vypráví se, že se vojákům v patách plížili nestoři ještědské turistiky – manželé Florian a Barbara Haslerovi z Horního Hanychova. V nůších nesli housky, uzeninu a kořaličku pro unavené vojáky. Tušili dobrý obchod a nemýlili se. Jejich čin odstartoval nejen historii ještědské turistiky, ale dal též podnět k vybudování první stavby na vrcholu Ještědu. Tou byla chatrná bouda, kterou zanedlouho poté (1847) vystavěl hornopasecký lesník Hebelt a následně ji pronajal právě Haslerovým. Ti každodenně vynášeli čerstvé zásoby na vrchol a starali se o turisty, kterých skutečně stále přibývalo. Boudu brzy zapálili zloději, ale neúnavní Haslerovi využili jednu z přirozených jeskyněk na vrcholu a z hrubých kamenů a chvojí zde postavili novou chýši (1850).

Rohanova chata

   Avšak turistika se v polovině 19. století začala značně vzmáhat, a tak tato chýše, která byla zároveň sklepem, kuchyní, výčepem i ložnicí s mechovými postelemi, nemohla takovémuto \"boomu\" stačit. Proto byla roku 1868 za přispění řady libereckých občanů včetně nadšených továrníků postavena bytelná Rohanova chata. Jejím provozovatelem se nestal nikdo jiný než Barbara Haslerová. Tuto stavbu, nazývanou také \"Starý ještědský dům\", později provozovala slavná hostinská přezdívaná Matka Krusche, která byla příbuzná Haslerových. Od ní ji převzal Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, který již roku 1885, rok po svém založení, otevřel u staré chaty úplně novou verandu pro dvě stě osob. Starý ještědský dům sloužil turistům téměř sto let, od začátku 20. století již jen jako chudší sourozenec nového hotelu. Roku 1964, rok po zkáze ještědského horského hotelu, však i on vinou neopatrnosti lehl popelem.

Původní rozhledna na Ještědu

   Na konci 19. století již byl vrchol Ještědu v centru zájmu turistů zblízka i zdaleka. Od roku 1876 na něm dokonce stála i rozhledna, která údajně umožňovala návštěvníkům dohlédnout za jasných dnů až k návrší Pražského hradu. Hlavním iniciátorem její stavby byl milovník hor Adolf Hoffmann – továrník ze Zhořelce (Görlitz – Zgorzelec), po kterém pak byla dlouhá léta pojmenována dnešní modře značená cesta na vrchol. Jednoduchá trámová rozhledna však byla obrovskými počty turistů tak devastována, že musela být již po třinácti letech pro celkovou zchátralost stržena. Vzápětí však byla na jejím místě vybudována věž nová, se zvláštní osmibokou konstrukcí a vyhlídkovou plošinou pro dvacet osob. Ale ani ona nemohla uspokojit nároky tisíců výhleduchtivých turistů – zničená lidmi i počasím byla roku 1902 uzavřena a stržena. Její trámy údajně měly posloužit jako vhodné palivo pro tradiční vatru u příležitosti slavnosti slunovratu. Od konce 19. století všichni členové horského spolku snili o nové a velké ještědské chatě. Plánovala se ve velkém stylu, dokonce existoval návrh stylizovat ji do podoby hradu s věžičkami a hradbami. Stavba takovéhoto rozsahu by byla příliš nákladná a také majitel pozemku – hrabě Clam- -Gallas – tehdy hrad na vrcholu hory nechtěl, a tak tento romantický nápad nakonec naštěstí zůstal nezhmotněn.

   Nakonec se horský spolek přiklonil k projektu libereckého stavitele E. Schäfera, který nabízel jednoduchou, napůl dřevěnou stavbu s 28 metrů vysokou kamennou věží coby rozhlednou. Hrabě Clam-Gallas posléze za tvrdých podmínek stavbu povolil. Finance se však sháněly těžko, spolek na stavbu vybíral kde se dalo, zadlužil se a vydal cenné papíry. Základní kámen byl nakonec usazen v červnu 1906 a půl roku nato se tzv. Nový ještědský dům již slavnostně otevíral. Stavba byla pokládána za jednu z nejmodernějších horských chat své doby. Otevřena po celý rok skýtala pohostinství až čtyřem stovkám výletníkům, měla zasklenou verandu, 23 pokojů, studentskou ubytovnu, plynové osvětlení a centrální vytápění. Voda byla do chaty přiváděna odvážně konstruovaným vodovodem ze šesti pramenů pod vrcholem teprve od roku 1909.

Noční Ještěd

   Ještědský dům byl především chatou libereckých německých turistů, čeští turisté v národnostně vypjaté době \"hodnotili\" stavbu jako nevzhlednou a raději navštěvovali hostince na Pláních, Rašovce a v Proseči. Restaurace na vrcholu Ještědu patřila však k nejlepším v okolí, od samého počátku ji měl v nájmu Ladislav Grund, bývalý šéf hotelu Zlatý Lev, kde získal roku 1906 vyznamenání s brilianty od samotného císaře Františka Josefa I. V dřevěné šenkovně s prostými, ale elegantními stoly, pokrytými bílými ubrusy, obsluhoval turisty společně se svojí ženou a zároveň kuchařkou, jež byla dcerou hostinského z chaty na Luži.

   Ještědský dům, který byl v roce 1945 nakrátko v užívání Klubu českých turistů a později přešel pod podnik Restaurace Liberec, tvořil neodmyslitelnou součást siluety hory až do roku 1963, kdy k lítosti všech turistů a milovníků ještědských hor vyhořel. Okolnosti požáru byly brzy známy – oheň vznikl při rozmrazování potrubí. Nepomohl tehdy ani odvážný pokus dopravit urychleně hasicí přístroje na vrchol lanovkou. Na vrcholu zůstala jenom ruina se silně narušeným zdivem. Protože již v době požáru byl Ještěd významným telekomunikačním bodem, vyrostla záhy vedle ještědského kříže a horní stanice lanové dráhy provizorní vysílací stanice; není bez zajímavosti, že právě z ní hovořili v době sovětské okupace Československa v roce 1968 herec Jan Tříska a budoucí prezident České republiky Václav Havel. Tuto událost dnes připomíná pamětní tabulka na posledním zbytku základů bývalé vysílací stanice.

   Tři roky po požáru ještědské chaty se začal budovat nový horský hotel s televizním vysílačem. Pro mnohé návštěvníky je tvar rotačního hyperboloidu unikátem. Architekt Karel Hubáček, který \"nový Ještěd\" vzhledově vyprojektoval, se stal záhy, a navzdory nepřízni tehdejšího režimu, známým po celém světě a obdržel i významnou Perretovu cenu. Na svou dobu byla netradičně pojata i konstrukce a interiéry stavby, dílo Zdeňka Patrmana a Otakara Binara, autorů pro budoucnost poněkud zastíněných úspěchem Karla Hubáčka. Konstrukce byla zvolena velmi odvážně: na železobetonovém válcovitém jádru skládajícím se ze dvou sloupů jsou ukotveny nejenom anténní stožáry, ale i jednotlivá podlaží a ocelohliníkový plášť. Brzy po dokončení autoři projektu zažili nejednu pernou chvilku. Zvláště když se díky silnému větru celá stavba rozkývala a hrozilo, že se v horní části rozlomí. Tento problém pro všechny budoucí větrné dny vyřešilo umístění více jak půltunového betonového závaží, které utlumilo kmitání. V netypicky řešených interiérech převládalo využití skla, pro zdejší oblast charakteristického materiálu.

   Na vrcholu Ještědu se však vedle rozhleden, chat a starobylého kříže nacházelo několik památek, z nichž se jen jedna zachovala do dnešních dnů. Jde o mohutný obelisk postavený na křemencové skalce poblíž horského hotelu. Roku 1820 zakoupil jižní svahy Ještědu a celé českodubské panství kníže Rohan. Právě ten nechal na vrcholu hory umístit špičatý sloup se znakem svého rodu. Přes Ještěd tehdy vedla hranice rohanského a clam-gallasovského panství. Jak zaznamenává stará farní kronika ve Světlé, byl na Ještědu roku 1838 postaven tzv. Rohanský kámen. Kromě označení hranice připomínal též návštěvu Adély Rohanové, která sem vystoupila právě v roce 1838. Další památkou byl kámen označující rakousko-uherskou trigonometrickou síť císaře Františka Josefa I. – nesl nápis: Operatio astr. trigon. imperante Francisco Josephe I. Z Ještědu se však nenávratně ztratil. Je možné, že byl zničen při stavbě hotelu a vysílače. Vrchol hory byl díky své výhodné poloze významným bodem v trigonometrické síti, v místech, kde stojí dnes vrcholový kříž, se dlouhá léta nacházel \"triangl\" mimořádně velké dřevěné konstrukce.

   Karel Hubáček – tvůrce siluety Ještědu

   Doc. Ing. arch. Karel Hubáček, dr. h. c. se narodil 24. února 1924 v Praze, kde v roce 1949 ukončil studia architektury na ČVUT. Od roku 1951 působil ve Stavoprojektu Liberec, později byl ředitelem liberecké architektonické kanceláře SIAL.

    Je nositelem řady cen: například Perretovy ceny (1969), Grand Prix bienále Interarch v Sofii (1989), Herderovy ceny (1996). Jeho vysílač na Ještědu byl kromě Perretovy ceny ohodnocen i jako česká stavba 20. století. Vedle toho projektoval například liberecké obchodní středisko Ještěd (spolu s M. Masákem, 1968–1979), rádiový vysílač v jemenském Adenu (spolu s D. Vokáčem a Z. Patrmanem, 1974–1977), vodárenskou vyrovnávací věž v Praze na Dívčích hradech (1972–1977) či koncertní síň v Teplicích (1977–1986).

   Architektonický příběh Ještědu je velmi zajímavý: Na nový hotel a vysílač Ještěd byla nejprve vypsána soutěž. Její původní zadání bylo \"televizní věž a restaurace s hotýlkem\", tedy dvě stavby na vrcholu Ještědu. Ovšem Karel Hubáček navrhl jenom jednu, a tím vlastně porušil zadání. Architekt Miroslav Ulmann, dlouholetý tvůrce urbanistické tváře Liberce, o této soutěži později řekl: \"Nikdy se architekti nedokázali úplně shodnout na ztvárnění určitého prostoru, jedinou výjimkou byl Ještěd; s nápadem Karla Hubáčka souhlasili všichni a hned napoprvé.\" Sám architekt Hubáček o této věci řekl: \"Čekal jsem, že mě s tím vyhodí. Ale nevyhodili. Dnes bych měl asi smůlu, protože stačí použít do soutěže jinou barvu tužky a můžete být diskvalifikován. Ta prvotní představa ze mě vytryskla. Koukal jsem na Ještěd a hned jsem věděl, co musím nakreslit. Věděl jsem, že musím prodloužit horu. A dát vysílači tvar kuželu, aby se po něm smýkaly větry. Ještěd je nesmírně větrná hora a klasická stěna by sloužila mnohem hůř.\"

   Vůbec nejtěžší věcí bylo vyřešit technickou stránku nové stavby – všechny antény, které na jiných vysílačích trčí ven, byly umístěny dovnitř stavby, proto musel být vyvinut speciální laminátový plášť. Problémem bylo spočítat zatížení celé stavby, které nakonec dokončil Zdeněk Patrman. Tehdejší Akademie věd zahájila na některých nových technických řešeních pro Ještěd zvláštní výzkumy. Řada technických záležitostí se zde zkoušela v praxi vůbec poprvé; některé věci se dělaly prototypově či tzv. na koleně – kupříkladu antény byly umístěny pod umělohmotným pláštěm a dvanáctimetrové tyče z umělé hmoty nakonec vyrobila až továrna na rybářské pruty. Karel Hubáček k tomu řekl: \"Museli kvůli tomu prorazit díru do fabriky, protože byla příliš malá. Udělali to bezvadně. Zajímalo je to. Každý, kdo do toho šel, překračoval vlastně svůj stín.\"

   Pravidelné vystupování na Ještěd – Soutěž stovkařů

   Zdaleka nejkurióznějším podnikem, který byl na Ještědu organizován, byla soutěž \"stovkařů\". Cíl tohoto klání byl přitom jediný a jednoduchý – v co nejkratší době stokrát vystoupit na vrchol. Staří turisté brali závody velice vážně a nevystupovali na vrchol pouze stokrát, ale úspěšně usilovali o odznaky za tisící a pětitisící výstup. A to dokonce i v době, kdy se na Ještěd bylo možné pohodlně dopravit lanovou dráhou (od roku 1933).

   Vzorem pro tyto nadšené turisty byl Liberečan Adolf Trenkler, který každodenní chození na Ještěd  provozoval jako odtučňovací kůru a v roce 1900 dosáhl úctyhodného čísla 2 000 výstupů. Přestože zlí jazykové tvrdili, že pravidelné stoupání na vrchol je \"nemocí\" způsobenou \"ještědským bacilem\", který nakonec turisty přivede na psychiatrii do Kosmonos, počet milovníků hory stoupal. Po dostavění velké ještědské chaty na začátku 20. století navázal na tuto tradici Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory a zorganizoval \"Soutěž stovkařů\" – každý závodník měl ve výčepu na Ještědu svůj půllitr se jménem a počtem dosažených stovek výstupů, stovkaři také získávali velice ceněné odznaky. V meziválečném období se stalo \"stovkaření\" oblíbenou zábavou libereckých turistů, přední místa v závodě kupodivu brzy obsadily ženy: zní až neuvěřitelně, že během roku 1937 vystoupila na vrchol 709 x Lilly Flassaková. Absolutní ověřený rekord drží s 5 000 výstupy jiná žena – Frieda Mandeliková, která tohoto čísla dosáhla též v roce 1937. Roku 1922 dosáhl rekordu 12 výstupů za jeden den liberecký horolezec Rudolf Kauschka s druhy. Zajímavé je, že i když byla roku 1933 dána do provozu lanová dráha, snažení \"stovkařů\" to nijak neoslabilo. Soutěž byla po více než půlstoleté přestávce, roku 2000, obnovena Jizersko-ještědským horským spolkem a v roce 2003 byli vyhlášeni první stovkaři, kteří mají \"stovkařské\" odznaky a pivní půllitry v hotelu na Ještědu.

   O kříži na Ještědu

   Starodávný je zvyk stavět na kopcích kříže, kdy byl na Ještědu vztyčen ten vůbec první, se přesně neví. Nejstarší zmínka o ještědském kříži se nachází v kronice pátera Johanna Carla Rohana z roku 1763: \"1737. V tomto roce byl správcem úřadu pro Liberec pán Melchior Lorenz, právě on měl na Geschkenberku nechat postavit kamenný kříž.\" Melchior Lorenz, správce libereckého úřadu Philippa Josefa hraběte z Gallasu, tak měl údajně učinit na paměť svého příbuzného, který se v té době vyléčil z těžké nemoci. Pískovcový kříž stál až do roku 1812, kdy jej někdo roztloukl na kusy, které naházel do rozsáhlých kvarcitových kamenných moří pod vrcholem. Záhy nato však byl obnoven, a není jisté, jestli to bylo ze zbytků kříže původního, či bylo-li na stejném místě vztyčeno znamení nové. Každopádně jedna stará zpráva hovoří o tom, že roku 1828 byl nový kamenný ještědský kříž opět rozmlácen cizími tovaryši. Podle pamětní knihy staré Rohanské chaty nalezl 10. května 1880 Adolf Hoffmann, známý továrník, vášnivý turista a a iniciátor vzniku horského spolku, společně s Leopoldem Ullrichem, tvůrcem slavné mědirytiny panoramatického výhledu z Ještědu, na severním svahu hory zbytky zaniklého kamenného kříže. Zvětralými písmeny a číslicemi popsaný kus byl poté dlouhá léta vystaven s jinými artefakty a horskými kuriozitami ve staré ještědské chatě, kde se nakonec také ztratil. Na místě zničeného kamenného kříže byl roku 1834 vztyčen kříž dřevený. Ale ani velkolepé vysvěcení za účasti davů zbožných horalů od něj zlé síly docela neodehnalo: 28. dubna 1851, přesně ve čtvrt na šest, přišla do Ještědských hor mohutná bouře a úder jednoho z blesků rozštípal kříž na třísky. Další dřevený kříž byl na stejném místě vztyčen 27. června 1853 na náklady obcí Horní a Dolní Hanychov. Ještědské bouře ale opět dokázaly, že jsou silnější a na jaře 1863 jej mohutná smršť opět zničila. Vytrvalí horalé z Hanychova se ale nevzdávali a ještě téhož roku byl na starém místě postaven nový dřevěný kříž se železnou postavou Ježíše Krista. Pět let po jeho vysvěcení, na jaře 1868, rozštípala kříž vichřice. Ještě v létě 1868 ale Hanychovští pořídili kříž nový. Těžko říci, zda to bylo díky vysvěcení, nebo spíše díky nově použitému bleskosvodu, ale každopádně tento dřevěný kříž vydržel velmi dlouho, neuvěřitelných 67 let.

Starý kříž na Ještědu (30. léta 20. století)

   Drobnou zajímavostí z historie Ještědu je, že právě k tomuto kříži se na přelomu 19. a 20. století chodívala modlit stará hostinská z Ještědské boudy, \"stovkaři\" a milovníky hory nazývaná Matka Krusche. Každou neděli mezi 10. a 11. hodinou, právě když se dopoledne nahrnuly do jejího dřevěného horskému šenku davy turistů, brávala si na hlavu šátek a poté, co překvapeným výletníkům řekla v typickém libereckém nářečí: \"Teďkonc šupajdím do kostelu,\" chodívala se k ještědskému kříži modlit otčenáš. Značně vetchý a se šrámy po neustálých nánosech ledu a námrazy přežil tento kříž až do noci z 19. na 20. ledna 1935, kdy se trámoví zlomilo, horní díl se zřítil do sněhu a litinový Ježíš se rozpadl na tři kusy. Kopii zničeného kříže nechal vzápětí vyrobit Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, který se od konce 19. století stal jakýmsi patronem Ještědu. Za silného větru v pátek 31. května 1935 odpoledne byl kříž s námahou vztyčen. Snad kvůli strádání příznivců hor při onom sněžném větrném dni 27. října 1935, kdy teplota mlžného vzduchu klesla na minus tři stupně, přežil dubový kříž na tak exponovaném a symbolickém místě, jako je Ještěd, nejen válku, kdy byl v jeho blízkosti umístěn obrovský hákový kříž, osvětlený mnoha žárovkami, ale také poválečné osidlování pohraničí a 50. léta – dějinné etapy, které církevním památkám a křížům příliš nepřály. Přesto houževnatý dubový kříž přežil dějinné nástrahy a nepoškodil jej ani požár staré chaty v roce 1963, ani rozsáhlá stavba ohromného a moderního hotelu. Vaz mu zlomila až lidská omezenost: pod rouškou noci byl ze dne 29. na 30. března 1981 na pokyn tehdejšího komunistického vedení města Liberce uříznut a odvezen neznámo kam. Na místě zůstalo po dlouhá léta memento: více jak metrový špalek zakopaný do země. V polovině roku 1990 byl ještědský kříž v původní podobě obnoven. O znovuvztyčení se zasloužili lidé z vysílače, lanovkáři a další obdivovatelé ještědského genia loci, kteří se následně angažovali ve Spolku přátel Ještědu. Po třinácti letech bylo jeho již notně omšelé a pokroucené dřevo ošetřeno členy Jizersko-ještědského horského spolku a okolní prostranství bylo upraveno na vyhlídku jako jedno z posledních travnatých míst v nejvyšší partii hory.

   Pověst o krejčíkovi

   Nejvýraznější skálou na samotném vrcholu Ještědu je zdaleka viditelný křemencový Krejčík, v minulosti někdy také nazývaný Hrbáč. Zachovalo se dokonce i několik verzí pověsti, která objasňuje, proč kámen získal toto neobvyklé jméno.

   Jednoho dne se vydal chudý krejčík z Osečné do Liberce za obchodem. Bylo to v létě a slunce krutě připalovalo. Krejčík byl z namáhavé cesty Ještědskými horami a vedrem natolik unaven, že kdesi uprostřed lesa usedl pod mohutný strom a vzápětí usnul. Vzbudily jej však podivné hlasy. Krejčík otevřel oči a ustrnul. Nedaleko něj se dohadovali dva obři s pekelníkem. Čert jim zadal podivný úkol, obři pro něj měli do kohoutího zakokrhání postavit horu, ze které by mohl pohodlně pozorovat široké okolí. Obři slíbili a scéna rázem zmizela, všichni tři byli titam. Krejčík si usmyslil, že pekelné dílo překazí.

   V noci vystoupil na nedokončenou horu, ukryl se a čekal. Když spatřil blížící se obry, napodobil kohoutí zakokrhání. Obři se zalekli čertovy zloby nad nedokončeným dílem a upustili poslední náruč kamení. Největší kámen spadl přesně do místa, kde se ukrýval nebohý krejčík. Skála se mu tak stala největším náhrobním kamenem.

Jiná verze stejné pověsti říká, že zmiňovaný krejčík takto překazil horským skřítkům stavbu krkonošských hor. Poslední balvan mu pak přistál za trest na hlavě.

Krejčík je také horolezeckou skálou, poprvé jej zdolali 7. září 1890 liberečtí horolezci W. Kahl a H. Scholze.

   Čerti na Ještědu a Ještědský duch

   Podle známých pověstí žili na Ještědu tři ďáblové ve smrduté křemencové jeskyni; lidé se jich báli a na horu raději příliš nevystupovali. Až jednou přijel v krátkém zimním dni do Podještědí neznámý jezdec, kterému se nakonec podařilo ještědské ďábly přelstít. Nebál se prý a jako vůbec první smrtelník vstoupil do jejich kamenného doupěte. Pekelníci jej zprvu chtěli ubít, ale po krátké honičce si získal jejich pozornost vybídnutím k měření sil. Navrhl jim, že pojede příští noci na svém černém koni od Ještědu směrem k Bezdězu a čerti za ním budou stavět černou zeď deset loktů širokou a stejně tak vysokou. Pakliže jej nedostihnou do prvního ranního zakokrhání, stane se jediným pánem kraje na obou stranách Ještědu on, v opačném případě připadne jeho duše peklu. Ďáblové se nechali zlákat a – jak již to v podobných případech bývá – prohráli. V kterési vsi na cestě k Bezdězu měl jezdec zakokrhat, a tím vzbudit ostatní kohouty, kteří svým hlasem předčasně přivítali nový den. Čerti pak se vztekem ještědskou jeskyňku opustili a zmizeli neznámo kam. Zůstala po nich ale mohutná památka – černá čedičová Čertova zeď, táhnoucí se prý místy, kterými proběhl kdysi kůň s tajemným jezdcem.

   Dalším zlým přízrakem, zjevujícím se kdysi na Ještědu, byla divoká honba, vedená nočním lovcem. Smečka strašidel létávala za bouřlivých podzimních nocí nad celým hřebenem až k vrcholu Černé studnice: noční lovec na plavém koni štve spolu se smečkou psů horami sněhobílého jelena se zlatým křížem mezi parohy. Štvou jej, štvou, ale díky ochraně kříže jej nikdy nemohou dostihnout. Pod kroky lovících démonů praskaly staré smrky, několikrát jim měl padnout za oběť i dřevěný vrcholový kříž. Divoká honba byla podle starých záznamů na Ještědu nejvíce pozorována v červnu 1890 a říjnu 1895.

   Na severozápadním svahu Ještědu měl ve staré Jaspisové štole žít ještědský duch, zvaný německými horaly Jeschkengeist. Ještědský duch býval ochráncem hory a znázorňovaný byl jako mohutný horal s plnovousem a kloboukem, tedy velmi podobně jako Krakonoš. V Ještědských horách se vyprávělo, že se objeví vždy, když hrozí nějaké nebezpečí. Ještědský duch odpovídal personifikaci hory – na konci 19. století byl vrchol romanticky malován v podobě vousatého muže – Děda Ještěda.