ubytování a restaurace Liberec

Jitrava-Na Větrníku (červeně značená turistická cesta) – Rozcestí pod lomem 2 km – Velký Vápenný 3,5 km – křižovatka Trávník 5 km – kaple sv. Kryštofa 7,5 km – Kryštofovo Údolí (Křižanské sedlo) 9 km – Na Výpřeži 14 km – Ještěd (vrchol, horský hotel) 16 km – Pláně pod Ještědem (chata, modře značená turistická cesta) 18,5 km – U Šámalů (hostinec) 21,5 km – Rašovské sedlo 24,5 km – Javorník 26 km – Rádlo 30,5 km – Černá studnice (rozhledna) 40,5 km.

   Nejextrémnější cesta celého Ještědí vede zhruba po trase slavné Hřebenovky – Kammweg, vybudované společnými silami několika horských spolků na počátku 20. století a vyznačené modrým hřebínkem v bílém poli. Náročná cesta je v celém rozsahu vhodná pouze pro nejzdatnější turisty, prochází kulturně i  architektonicky velmi zajímavým územím na samé jazykové hranici a připomíná dodnes zdatné horaly počátku rozvoje turistiky. Na několika místech je stará Hřebenovka dodnes označena kamennými rozcestníky (Výpřež, U  Šámalů, Rašovka). Ve většině partií není vhodná pro cykloturisty.

   Do Jítravského sedla, kde až do 50. let stávala známá zájezdní krčma Windschänke (Větrný šenk), po  které zůstalo pouze jméno Na Větrníku, se dopravíme nejlépe autobusem z Liberce, možné je i využití vlakového spojení do stanice Rynoltice a posléze se vrátit (cca 3 km) do sedla. V okolí je řada betonových pevnůstek československého opevnění, zajímavostí je, že právě tudy projížděl Adolf Hitler na své inspekční cestě po okupovaných územích.

   Právě zde začíná Ještědský hřeben; po  červeně značené cestě stoupáme vcelku ostře po  jižním úbočí Jítravského vrchu (651 m n. m.), poblíž se nachází velmi výrazná skála Havran se 43 m vysokou údolní stěnou (horolezecké terény). Z  cesty jsou místy výhledy na Jítravu s  výrazným Kostelním vrchem (500 m n. m.) a kostelem sv.  Pankráce z roku 1710. Mineme vápencový lom, silný pramen ve  studánce a  přijdeme do rozlehlého lomu na Velkém Vápenném (790 m n. m.), v němž se nachází známá Západní jeskyně (objevená roku 1956, nyní je ovšem nepřístupná). Z Vápenného si můžeme udělat odbočku po žlutě značené cestě ke zřícenině hradu Roimund – tam i zpět cca 2 km (historie hradu – viz podrobný popis v části Hrady, zámky a zříceniny v oblasti).

Skála Havran z údolní strany

   Odsud cesta pokračuje přímo po hlavním hřebeni a sleduje tak linii Evropského rozvodí mezi Baltským a Severním mořem. Mineme křižovatku na Trávníku, poblíž stávala vlevo při cestě od 30. let 20. století známá chata Rasenbankbaude (Na Trávníku). Místo bylo pojmenované podle drnové lavičky, kterou si zde kdysi dávno vybudovali myslivci a lesníci. Bouda, z jejíchž oken býval hezký výhled na vrchol Ještědu, zanikla po 2. světové válce a dnes z ní zbývají pouze zarostlé zdi ve vysokém lese a malá skládka rozbitých starých lahví.

   Pokračujeme stále po červené značce ke Křižanskému sedlu, cesta vede víceméně příjemným smrkovým lesem, bez ostrého stoupání; na několika místech si můžeme prohlédnout staré pískovcové hraniční patníky, vymezující zde od 18. století hranici panství Lemberk a Grabštejn. Projdeme okolo kapličky sv. Kryštofa, patrona poutníků. Kdysi byla tato část hor vykácena a okolí kaple tvořily louky, z nichž byl hezký výhled; samotná kaple byla postavena a vysvěcena v roce 1763 a visíval v ní obraz od Josefa Führicha. Po mnoha letech chátrání byla kaplička opravena a v okolí byla zřízena také lavička. Od kaple stoupáme prudce po svahu vrchu Lom (682 m n. m.), náhle však cesta začne klesat do Křižanského sedla (576 m n. m.), kterým prochází silnice Kryštofovo Údolí–Křižany. V sedle stojí pískovcová socha Piety z roku 1766.

Kaple sv. Kryštofa – brána do ještědských lesů

   Červeně značená cesta prudce stoupá k nevýraznému vrcholu Bukovina (872 m n. m.), již mírněji pokračuje k vrcholu Malého Ještědu (754 m n m.). Cestou míjíme starý lom na metadiabas, na jehož dně je malé jezírko, a následně si vpravo od cesty můžeme prohlédnout trosky kdysi velmi oblíbené chaty Jäckelbaude, která zde stávala ještě krátce po 2. světové válce. Bez velkého stoupání a klesání jdeme dál po hřebeni po pohodlné lesní silničce ke krátké odbočce k Dánským kamenům, mohutné křemencové skalní zdi se samostatnou věží (nachází se více vpravo, níže v lese). Kameny slouží jako nezabezpečená přírodní vyhlídka do oblasti Černé hory (811 m n. m. – vpravo), Dlouhé hory (748 m n. m. – zhruba uprostřed) a Velkého Vápenného (789 m n. m. – vlevo). Po několika málo minutách přicházíme do sedla Na Výpřeži (770 m n. m.), nejvyššího místa "ještědské" silnice, spojující Liberec a Podještědí. V sedle kdysi visel mariánský obrázek, jehož historie je popsána v obecné části v kapitole Jak do Ještědí. Obrázek by měl být do konce roku 2005 obnoven a zavěšen na jeden z buků při cestě klesající z Výpřeže ke Křižanům, údolím Ještědského potoka.

Na Dánských kamenech

   Před námi je závěrečné stoupání k  vrcholu Ještědu, oblastí vyznačené Přírodní památky Terasy Ještědu. Podél cesty jsou charakteristické křemencové skalky a  kameny, extrémní klimatické podmínky zde vytvářejí v porostech tzv. vlajkové smrky a další zdeformované stromy. Značená trasa nás dovede na  silnici, odkud dojdeme během 5 minut až na  vrchol Ještědu (1 012 m n. m., podrobně popsán v  samostatné kapitole nazvané Ještěd). Poslední část před vystoupením na holé plató hory prochází klečí, uměle zde vysázenou na  konci 19. století lesníkem Josefem Plachtem. Vedle ještědského hotelu a  Rohanského pamětního kamene stojí za  navštívení ještědská vyhlídka nad horní stanicí lanové dráhy. Roku 2003 byla Jizersko-ještědským horským spolkem upravena a  osazena zábradlím a  lavičkami. Na zábradlí je výhledové panorama s  popisem jednotlivých vrcholů na  protější straně Liberecké kotliny.

   Sedačková lanovka na Černém vrchu

   Z Ještědu scházíme po silničce, která prochází krátkým tunelem pod stanicí lanovky a na jižní straně vede podél rozsáhlého kamenného moře, rozkládajícího se po obou stranách. Právě odsud se otevírají nádherné výhledy do Podještědí. Vzápětí přicházíme k chatě Ještědka, kde asfaltovou cestu opouštíme a pokračujeme dál, stále po červeně značené stezce, na Černý vrch (950 m n. m.), kde začíná několik středně těžkých lyžařských sjezdovek s vleky, a dále po pozvolna zarůstajícím hřebeni na Pláně pod Ještědem (viz podrobný popis v samostatné kapitole).

   Zde se napojíme na modře značenou cestu, která ty nejvytrvalejší dovede až k vrcholu Černé studnice na Jablonecku. Z Plání cesta pokračuje na mírný Hlubocký hřeben k památníku, který připomíná mnohatisícovou demonstraci českých a německých dělníků za sociální pokrok roku 1870. Cesta vede příjemným lesem s občasnými výhledy do Podještědí, dobře patrnou zajímavostí jsou zde i drsným podnebím deformované kmeny smrků a jeřábů. Z lesa vyjdeme u stále oblíbenější horské hospody U Šámalů, navštěvované podještědskými Čechy na cestách do Liberce již v 19. století (historie hospody je popsána v části Obce Ještědí – Proseč pod Ještědem). Od hostince vede stezka loukami krátkého Rašovského hřebene s mnoha výhledy na Jizerské hory a údolí Nisy. U starobylého, pozdějšími úpravami poněkud znehodnoceného stavení U Gawora vstoupíme do vsi Rašovka, která bývala v minulosti první českou vesnicí (s převážně německým obyvatelstvem) na cestě z Liberecké kotliny do českého Podještědí.

Javorník z Rašovky

   Malebnými lukami střídavě klesáme a stoupáme až k javornické kapličce z r. 1842 (r. 1906 doplněna o novobarokní štít). Malé sedlo pod Javorníkem (684 m n. m.) kdysi proslavila zajímavá restaurace ve tvaru obrovského sudu, přivezená roku 1899 z vídeňské výstavy (restaurace vyhořela roku 1974, ale uvažuje se o její obnově). Přes Javorník míříme směrem do obce Záskalí, kterou kdysi procházela hlavní cesta z Liberce do Prahy. Ještě než cesta opustí les, mineme velkou paseku vlevo; na jejím okraji se nachází zajímavost – tzv. Kamenný stůl – pomníček Adolfa Walderta, hodkovického koláře a člena tělocvičného spolku, který se v únoru 1935 poblíž zranil při lyžařských závodech.

   Kamenný stůl na Javorníku

   Dál klesáme stále po modré značce do Jeřmanic; zde končí Ještědské hory, hlavní hřebenovka(tzv. Kammweg) však odsud míří ještě dále k Rádlu a Černé studnici (869 m n. m.). Ti nejskalnější turisté, kteří z Jítravského sedla dojdou až k jedné z nejpůvabnějších rozhledem v jizerském podhůří, budou mít v nohách více jak 40 kilometrů!

   Hřebenovka neboli Kammweg
   Nejslavnější hřebenová cesta střední Evropy byla na počátku 20. století (1902–1903) vyznačena modrým hřebínkem v bílém poli mezi Ještědem a Růžovským vrchem v Českosaském Švýcarsku a později byla rozšířena až na Praděd na východě a do Blankensteinu (nedaleko Aše) na západě. V naší oblasti cestu postupně vyznačily horské spolky z Liberce, Žitavy, Varnsdorfu, Krásné Lípy a Děčína. O její propagaci mezi turisty se postaral Dr. Franz Hantschel (1844–1941), známý cestovatel a badatel. K plnohodnotnému a poučnému putování po Hřebenovce byl vydán průvodce a Dr. Amand Paudler z České Lípy napsal o své cestě mezi Ještědem a Růžovským vrchem dokonce obsáhlou knihu. Stezka v Čechách zanikla po 2. světové válce, na některé památky, vztahující se k ní však můžeme ještě dodnes v Ještědských horách narazit. Asi nejznámější je obelisk – rozcestník v sedle Na Výpřeži, dnes bohužel znehodnocený barevnými značkami. Další připomínky jsou na opačné straně Ještědu, na modře značené cestě vedoucí od hostince U Šámalů k Javorníku. Až do dnešních dnů se zde zachovaly tři relativně nepoškozené mohutné kameny s vytesaným hřebínkem a svojí bytelností svědčí o důkladnosti a váženosti turistiky a turistů na počátku 19. století.

   Zajímavostí Hřebenovky je to, že vede od staré Bismarckovy rozhledny na Pradědu (postavená roku 1912 a odstraněná roku 1979) k její kopii na Wetzsteinu, nedaleko Blankensteinu (v SRN). Celková délka Hřebenovky od Blankensteinu do Krnova je cca 760 km. Část mezi Ještědem a Růžovským vrchem byla jejím základem.

   Jäckelbaude
   Malý Ještěd (750 m n. m.), označovaný někdy také jako Moiselova kupa (Moiselkoppe), je dnes nevýznamným kopcem Ještědských hor, ale bývaly doby, kdy sem mířily desítky, ba stovky lidí. Historie chaty na Malém Ještědu je úzce spjata se strážci hranic. Bývalý "finanzwach" Wenzel Jäckel koupil po svém penzionování, na počátku 20. století, pozemek na Malém Ještědu, kde působil v době vojenské služby. Přes vrch vedla jedna ze známých pašeráckých stezek. V roce 1906 otevřel pod vrcholem turistickou boudu nazvanou Jäckelbaude. Turisté si ji velmi oblíbili, a tak během krátké doby přibyla vedle i ubytovna. Rozvoj podnikání na odlehlém svahu Malého Ještědu přerušila 1. světová válka, která znamenala úbytek hostí a v níž také padl na ruské frontě Jäckelův nejstarší syn, který měl postupně převzít hostinskou živnost.

   V dobách první republiky byla bouda vyhledávána turisty a milovníky hor, bývalo zde plno o Vánocích i Silvestru, o víkendech se tu pravidelně tančilo. V létě návštěvníci spávali nejen v pokojích, ale i na okolních loukách. V zimě prý dokonce sjížděli na saních s kopce přes Novinu až k prvním domům Kryštofova Údolí. Stejnou cestou se celoročně dopravovaly i potraviny, chleba a pečivo se pekly přímo v kuchyni, pivo se přiváželo na podzim na celou zimní sezonu a podle pamětníků se dopíjelo ještě o Velikonocích. Symbolem nových časů byl klavír, jehož trosky dodnes leží nedaleko boudy.

   Prosperitu Jäckelbaude zlikvidovala až 2. světová válka, padesátiletý hostinský musel tehdy narukovat na frontu. Po skončení války byla jeho rodina odsunuta a boudy se ujal český nájemník pan Bašík. Podještědští čeští horalé si tehdy zvykli chodit pravidelně do chaty tančit; po znárodnění živností se z boudy stal rekreační objekt pražské Optiky. Budova však postupně chátrala a ve značně zbědovaném stavu byla později v majetku lesní správy, která ji nechala v 60. letech zlikvidovat. Dnes jednu z nejslavnějších ještědských bud připomínají pouze trosky.

   Černá studnice
   Černá studnice bývala vždy hlavním turistickým magnetem Jablonecka. Pro jablonecké turisty mívala stejný význam jako Ještěd pro turisty z Liberce; ležela navíc na slavné Hřebenovce (Kammweg). První dvě vyhlídky zde byly zřízeny již roku 1885 na vrcholových skaliskách zabezpečených zábradlím, jedna vyhlídka je dochovaná a přístupná dodnes, druhá stála na místě dnešní rozhledny. Německý horský spolek pro Jablonec a okolí začal roku 1904 se stavbou rozhledny a chaty na Černé studnici. Projekt robustní, 26 metrů vysoké věže navrhl známý jablonecký "rozhlednový" architekt Robert Hemmrich. Věž byla slavnostně otevřena 14. srpna roku 1905 za účasti šesti tisíc milovníků hor. Chata byla na svou dobu velice moderní: měla ústřední topení, plynové osvětlení, telefon a dokonce i půjčovnu tehdy velice oblíbených saní Rennwolf. Obliba tohoto výletního místa vzrostla natolik, že chata musela být záhy rozšířena na celkovou kapacitu 1500 hostí.

Černá studnice